první záznam roku 24.
rok draka.
poslední záznam roku 23 byl na bali. poslední slovo bylo očista.
bali bylo transformační, ale jinak než bych si představovala. kdybych si něco představovala. já jsem si vlastně nepředstavovala nic. což je často moje slabina. jdu do věcí a vůbec nevím do čeho. nemám to promyšlený. ale dost často je to taky to nejlepší nastavení jak do věcí jít. bez představ, bez očekávání.
po bali jsem přemejšlela párkrát - byla to pro mě vůbec nějaká transformace? spíš se mi zdálo, že ne. teď mi ale dochází - jo... byl to závěr jedné etapy mé transformace. jakýsi zpečetění. dochází ni to až teď jak mi tak nějak ty 2 roky začínají zaklapávat. zavírat se.
2 roky jsem usilovně pracovala na budování novýho života. nejdřív na tom, abych vůbec nějakej novej život měla. abych přežila. abych prošla údolím smrti. když jsem se ocitla na světle, tak to bylo o tom, aby mě to světlo nesežehlo. abych v něm neshořela. tušila jsem to, že vyjít na světlo je současně výhra a současně další zkouška. celej život jedu na hraně. i tady v té etapě jsem se (viděno zpětně) rozhodla hned pro hranu: jít do všeho co je možný a ještě pořád slučitelný s mojí prací, mojí pozicí. přátelé, zábava, koníčky, courání, lenošení, bary, bláznivý podnikatelský záměry, sport, hry, terapie, joga, meditování, cestování, a pes.... zas tak nějak podvědomě, bez plánu, bez přemejšlení. ačkoliv nic necítím, tak ve mně musí bejt nějaká silná intuice, protože tohle jsou všechno věci, který jsem v danou chvíli prostě věděla, že chci a budu dělat. a prostě jsem je dělala. bez plánu. bez nějakýho schématu. a všechny do sebez smysluplně zaklaply. jedna navazuje na druhou. všechny se staly pilířema, na kterejch moje nová identita stojí. a jsou významný a je jich tolik. nikdy bych neřekla, že se tolik věcí dá změnit ve 2 letech. za ty dva roky jsem prožívala různý pocity - byla tam i bezvýchodnost. byla tam krákora, která nejdřív ohromně zesílila než utichla, a ještě dneska občas vzdechne. byl tam smutek. byla tam zase jakási neopětovaná láska. byl tam strach, aji výčitky. byl tam občas vztek a hádky. i když - tolik míň vzteku než dřív... byla tam občas i osamnělost. byla tam často nejistota. z toho co bude. jestli tohle je ta správná cesta.
to všechno ke štěstí patří a ne že nepatří. zvlášť když stejně většinu času tam byla radost, moc a moc smíchu, vděk, zadotiučinění, klid, hrdost, láska ke všemu.... a úžas. jedním slovem bych to asi popsala jako úžas - každodenní. z toho že žiju, jak žiju, že je tohle všechno možný. děkuju
Comments