kamikadze

jako někdy se to nedá nazvat jinak to co dělám. za poslední rok a půl jsem se změnila hodně, ale v tomhle ne. pokud za změnu nepovažujeme to, že si některý věci víc uvědomuju. třeba to jak se v tom nedokážu a nechci změnit. anebo je to úplně obráceně a změnila jsem se, ale ne směrem, kterej mí blízcí čekají nebo kterej by byl patřičnej k mýmu věku a postavení. jsem vědomej retard. moje přání sny a touhy patří do minulosti, jsem 10 možná 15 let late. uvědomuju si to. snažila jsem se několikrát a poctivě srovnat a hledat někoho patřičnýho: soulmate, spoluduše. někdo spolehlivej, s kým mi bude bezpečně, kdo se o mě postará, na koho bude spoleh, kdo mě bude chrátit. kdo mi bude krýt záda. kdo bude přítel i milenec. ale současně aby byl krásnej a přitažlivej s krásnýma rukama a kotníkama. a vzhledem k tomu, že tohle je těžký najít, tak jsem si musela přiznat, co je moje priorita: ruce a kotníky. nevim jestli se tomuhle říká "umět volit priority" nebo "krize středního věku". každopádně takle to je. jsem uvězněná v pasti svýho věku a toho co se ode mě očekává včetně toho co se očekává že já očekávám. když přijdou do cesty ruce a kotníky, tak skočím a vůbec nebudu řěšit jak rozbitá z toho vylezu. budu bojovat o to abych rozbitá nebyla, ale to riziko mě nezastaví. a šance je vždycky nějaká. jenže tohle není to hlavní nebezpečí. to hlavní nebezpečí je, že nepřijdou a že v týhle pasti zůstanu uvězněná a po pár letech budu tak vyčerpaná, že stáhnu ocas mezi nohy a vezmu za vděk něčím, co bude mnohem nižší laťka než to co se mi dost velkoryse nabízí dneska. takže potřebuju, aby ruce a kotníky přišly. aspoň jednou. potřebuju skočit, klidně se i rozbít. nechci zůstat celá a nezažít to. tohle je zatím největší břemeno, který si z mýho vztahu nesu. to, že jsem tuhle fázi života ne přeskočila, ale zakopala uvnitř v sobě a ona neumřela, ale dere se dost životaschopně ven a já ji musím chci musím chci musím chci zpracovat, nechat proudit, pustit ven.

vím, že hodnotu má něco jinýho. ale tohle je vývojový stádium a já ho neumím přeskočit. potřebuju ho zažít. vím, že jsem k tomu měla šanci dřív a nevyužila ji. probudila jsem se teď. a nechci se už snažit změnit a tvářit se, že jsem za tím, nad tím. z nějakýho důvodu to mám zažít teď. vydala jsem ze sebe už strašně moc emocí - strašně silně a bezpodmínečně jsem milovala a strašně jsem se trápila. dlouho. existovala jsem v permanentním emočním extrému buď nahoře nebo úplně dole. měla jsem okolo sebe pancéřovou stěnu, aby toho prosáklo co nejmíň. chci ještě chvíli nebo dlouho bez těch silnejch emocí zůstat. odpočinout si. chci zůstat ve stavu kde chtíč je větší než emoce. aspoň chvíli. chtíč jde uspokojit. emoce těžko. vím, že vevnitř jsem jiná - křehká, komplikovaná. že to může zkratovat a zničit mě to. minimálně pobourat. může a nemusí.

říkají mí: tohle přece nechceš... ultimátně ne. ale teď jo. cejtím a vím, že tím musím projít, abych pak dokázala ocenit něco hlubšího. přitahuje mě to nebezpečný, to zakázaný, fuck! přitahuje mě zase i to tajný. chci si to zase s někým rozdat v kumbálu zatímco ostatní před dveřma nemají tušení. je to jednak to neustálý challengování od dětství a ale taky vzdor. nejsem ta vzorná, kterou ze mě všichni snažili dělat. nejsem premiant. nechci bejt. jsem tělo, hlava, srdce. jako každej jinej.

chci ruce a kotníky. pak teprve budu připravená posunout se dál.

to co chci je kamikadze. může mě to zničit.

to, že o tom takhle mluvím a píšu s P je taky kamikadze. může mě to zničit. v jeho očích i mě samotnou. ale dělám to dobře. radikální otevřenost. k sobě i k druhejm. tohle jsem já. chci mít přátele. zažívat srandu. neobejdu se bez výzev a dobrodružství. chci překračovat hranice a lézt do cizích zahrad, chci zažívat chtíč a uspokojovat ho. chci používat svý tělo všema způsobama co se dá.

nejsem ještě ready na to, abych byla úplně dospělá.